Vyzkoušej jinou barvu:
Změň velikost písma: 60% 70% 80% 90%
Navštívenky.cz

Zítra nebo zdarma

Naše vesmírná loď objevila na třetí planetě této sluneční soustavy rádiový šum. To mohlo znamenat pouze jediné. Dosáhli jsme našeho cíle. Po mnoha letech bloudění vesmírem jsme konečně dorazili k planetě obydlené inteligentními bytostmi.

Na počátku naší cesty byly dvě výpravy, které se vydaly do širého vesmíru, aby nalezly inteligentní život. Již před tisíci lety jsme ztratili spojení s druhou výpravou. Zmizela kdesi hluboko v široširém vesmíru. Nyní se však z tohoto vesmíru vynořovala modrá planeta, tak krásná a tak živoucí.

Zbývalo jediné. Přistát a kontaktovat nejvyšší představitele této země. Zatímco automatický pilot již činil potřebná opatření, já i moje družka jsme se mezitím oblékli do slavnostní uniformy, abychom mohli důstojným způsobem reprezentovat naši vyspělou civilizaci.

"Máš vizitky?" Zeptal jsem se své družky, zatímco jsem si nasazoval zdobenou šerpu.
"Vizitky? Proč bych měla mít "JÁ" vizitky?" Odsekla ta bytost sveřepě ...

"Proboha jak bychom s nimi mohli navázat kontakt, kdybychom jim nepředali naše vizitky? Vždyť jsem je před odletem připravil na stůl v pracovně, stačilo je uložit do kufru." Zaúpěl jsem, konsternován touto nepříjemnou situací.

"Když jsou ty vizitky tak důležité, proč sis je sakra nedal do kufru sám?" Moje družka zvýšila hlasitost svého verbálního projevu. Oknem byl vidět přibližující se povrch planety a mne poléval studený pot. Doslova jsem cítil, jak vyráží v místech nad lopatkami a vydává se vlivem umělé gravitace naší lodi směrem k sedacímu svalstvu.

"Řídím toto vesmírné plavidlo. Nemohu se starat o každý detail naší mise. Vizitky jsi měla zabalit spolu s dalšími věcmi. Bylo to to jediné, co jsem po tobě chtěl. Vlastně jsi mohla zapomenout na všechno ostatní, ale ty vizitky jsi měla vzít. Vizitky jsou to nejdůležitější při kontaktu s cizí entitou."

Snažil jsem se ze všech sil ovládnout obrovskou vlnu hněvu, která mne zachvátila. Musím přiznat, že kdybych nebyl vyšší bytost s neuvěřitelně vyvinutým mozkem a oslnivou inteligencí, na místě bych tu nebohou ženu zabil. Vizitky. Ona prostě nevzala naše navštívenky. Jak máme proboha navštívit zemi, když nemáme navštívenky?

Ovládl jsem se a usedl k terminálu počítače. Vizitky jsou důležité, ovšem v tuto chvíli bylo třeba věnovat pozornost hladkému přistání. Vybral jsem místo ukryté v závětří většího města. Navázat kontakt bez vizitek bylo vyloučené a potřeboval jsem čas na to, abych nalezl náhradní řešení.

Zachytil jsem signál na krátkých vlnách a počítač jej během krátké chvíle vyhodnotil jako přístupový signál do počítačové sítě. Zadal jsem povel k připojení a během okamžiku jsem byl uvnitř sítě. Jejich síť byla velmi podobná té naší. Dokonce měli také google.com. Vývoj se zřejmě v celém vesmíru ubírá podobným směrem.

Bylo dílem okamžiku než jsem našel to, co jsem hledal. Asi to byl ten slogan, co mne oslovilo: "Zítra nebo zdarma". Naše navštívenky mohly být hotovy už zítra. Co je jeden den pro bytost, která žije tisíce let. Udělal jsem objednávku vizitek a již uklidněn tím, jak jsem situaci vyřešil, pohlédl jsem smířlivým pohledem na mou družku. Pravda. Vizitky nevzala, ale je krásná, a to se také počítá.

Požadované navštívenky byly dodány včas a ve výborné kvalitě. Jejich obstarání bylo kupodivu mnohem jednodušší, než najít skutečného vládce této planety. Samozřejmě, že to nebyly nastrčené loutky v prezidentských křeslech nebo královských trůnech. Věděl jsem, že nitky k velkému šéfovi povedou z banky. Z jakékoliv. Vládci světů jsou vždy ti, kteří vládnou penězi.

Moje nové vizitky byly jako kouzelné kartičky. Otevíraly každé dveře, na které jsem udeřil.
Netrvalo dlouho a otevřely se ty poslední. Ocitli jsme se v obrovské místnosti připomínající velín. Odtud byl řízen celý svět. U okna stál zády k nám muž. Nevěřícně jsem se zarazil a vizitka z mých ochablých prstů vypadla na tlustý koberec.

"Adame!" Vykřikl jsem. Byl to on. Velitel druhé výpravy. "Co tu děláš."
Adam se otočil a pokrčil omluvně rameny. "Když jsme tu planetu našli, byl to tu doslova ráj. Řekli jsme si, že to tady s Evou trochu zabydlíme..." Adam se odmlčel a posadil se do širokého křesla.

"Chceš říct, že všichni ti lidé na tomhle světe..." Nemohl jsem dokončit větu. Sžíravý pocit závisti a marnosti mi stáhl hrdlo. Objevil tu zemi a ještě ji zalidnil. Je celá jeho... Myšlenky mi vířily hlavou jako zběsilé.

"Ano. Tento svět je složen z mých potomků." Mávl okolo sebe rozevřenou dlaní v útrpném gestu.
"No ano, to je přeci úžasné." Nechápal jsem jeho skepsi.

"Není. Ty nic nevíš. Ti lidé tady kradou, lžou a vraždí se navzájem mezi sebou. Měl bys vidět těch válek co vedou. Nedělám nic jiného, než že žehlím všechny ty průsery. Ale je to moje krev. Teď jsi tady Ty a já na svoji obhajobu nemohu nic říct." Adam smutně sklonil hlavu k těžkému dubovému stolu.

Nenapadlo mne nic, co bych k tomu poznamenal.

"Ehmm, kde je Eva?" Jenom mávl rukou kamsi ven. "Asi běhá po nákupech. Je to všechno její vina." Náhle zvedl hlavu a v jeho očích se objevil záblesk naděje. "Tvůj vesmírný koráb. Je v pořádku?"

Svého rozhodnutí nelituji. Zůstanu zde a převezmu Adamovu práci. Myslím, že si povedu lépe. Ostatně ti lidé tady všude okolo... není to moje krev. Jestli nebudou sekat dobrotu, tak se s nimi vypořádám. Beztak je jich moc. A tak mne napadá... Musím si objednat nové vizitky.

Zítra nebo zdarma. Cítil jsem trochu nostalgie, když se na monitoru v mé nové kanceláři ztrácelo mé vesmírné plavidlo v temném vesmíru. Ale na sentiment není čas. Rozbalil jsem dodanou zásilku vizitek a zálibně si je prohlížel. Musím přiznat, že se vyvedly. Zvlášť to logo 666. No nic. Čeká mne hodně práce. Nevím, jestli to bude zítra, ale určitě to nebude zadarmo.

šid