Vyzkoušej jinou barvu:
Změň velikost písma: 60% 70% 80% 90%
Navštívenky.cz

Magické vizitky

Ten miliardářskej dědek Rajmerit má tedy rakovinu. Dobře mu tak. Zamumlal jsem a hodil ohmataný bulvární plátek do koše u pultu. Hned na to jsem upřel svůj krví podlitý zrak na otylého barmana před sebou.

"Dobře. Nalej mi poslední. Na Rajmerita." Uchechtnul jsem se. Barman se na mne podíval jak na hnijící ropuchu, pokrčil rameny a ledabyle mrsknul sklenici patoku ukrývajícího se za pseudonymem Whiskey na poškrábaný výčepní pult. Tekutina okamžitě vytvořila okolo sklenky vlhkou svatozář. Chvíli jsem měl nutkání tu svatozář slíznout, ale počítám, že bych si z toho stoletého pultu zadřel do jazyka pořádnou třísku.

Uchopil jsem do třesoucích se rukou sklenici s tím utrejchem a vratkým krokem jsem došel zpátky ke stolu. Dopadl jsem právě na židli, když do baru vpadl navoněný yupík v obleku za pár tisíc doláčů. Měl jsem na tričku Che guevaru a možná bych se i donutil vstát a nakopat tomu šmejdovi jeho prachatej zadek, kdyby mi nedošlo, že je to Lens.

Přítel Lens byl kluk, kterej ode mne na střední opisoval. Nikdy neměl moc fištrónu a ten jeho vohoz musel bejt nějaká habaďůra. Něco řek barmanovi a ten na stůl postavil pár zaprášenejch lahví. Vypadaly, jako že se pár dlouhejch neděl válely někde ve snobským sklepu mezi chlastem, co ho pije horních deset tisíc.

Jak řikám. Lens nebyl žádnej lumen, a kdyby teď vytáhnul naducanou prkenici, přísahám, že by to můj žaludek neustál. Ale on jen vyndal z náprsní kapsy vizitku a šoupnul ji tomu tupounovi barmanskýmu. Řeknu vám, že jsem ve svým životě už viděl pěknou řádku navštívenek a vizitek, ale tahle vizitka byla nějaká jiná. I na tu dálku, a po tom co jsem vypil, byla vidět jasně a ostře.

"Lens Temptator!" Všichni v baru zmlkli a nedal bych nic za to, že tupoun za barem štrachal po upilovaný brokovnici. Ale Lens se otočil a jeho oči se usmály.

"Frany Libamen!" Nakročil si to ke mě a jeho huba se začala protahovat po celým ksichtě. Zuby jako bílý perly zasvítily lokálem a já sem trochu ustrašeně zastříhal ušima.

Lens byl frajer a všechno to vybalil. Bylo to v těch vizitkách. Byly doby, kdy na tom byl hůř než já. Pak ale poznal chlapíka, kterej měl ty správný vizitky ...

Lens vyndal navštívenku a položil ji přede mne na stůl.

"Tyhle vizitky, chlape, ty ti odevřou všechny dveře i okna v tomhle širém světě." Vizitka mě musela hypnotizovat. Nemohl jsem z té malé navštívenky spustit oči. Vyzařovala z ní čistota, ale taky moc a síla.

"Jak to, chlape, myslíš." Zaskřehotalo mé vyschlé hrdlo.
"Jak ti to povídám. Nepotřebuješ prachy, nepotřebuješ známosti, vliv, sílu, moc, stačí mít pár těhletěch vizitek.

"Chmm... kouzelný vizitky?" Uchechtl jsem se, ale zároveň jsem pocítil vzrušení v podbřišku. Moje chtivost se probouzela k životu. Nebyl jsem ve stavu jí v tom zabránit.

"Kouzelný? Možná. Magický? Snad. Koho by zajímalo, jak to funguje, když to funguje?" To nebyl dobrej argument. Věděl jsem to, cítil jsem to, ale byl jsem tam už pátý kolo u vozu. Chtivost mě osedlala a frčela si to bůhví kam.

"Kde se daj takový vizitky sehnat?" Jasně, věděl jsem, že mi to nebude věšet na nos, ale zeptat sem se musel. Bylo na čase, aby sem taky něco urval z tohodle všivýho světa.

"Jednoduchý jako facka. www.navstivenky.cz. Objednáš a do druhýho dne je máš." Řekl Lens a začal si prohlížet nehet na pravém prsteníčku.

"Děláš si kozy? Do druhýho dne?"

Lens zaklepal nehtem prsteníčku na dřevo stolu."Zítra nebo zadarmo. Takový je jejich heslo."
"Cha! V tom musí být nějakej háček." Cukal jsem se, ale z koutku už mi vyrazila mlsná slina.
"Žádný háček." Zvedl Lens do výšky svůj pěstěný prstík. "Jde jen o to co si necháš na vizitky napsat."

"A co si tam sakra nechám napsat?"
Lens na mne zamrkal a pak mi to prostě jen pošeptal.

Vypotácel jsem se z baru a kouknul na hodiny. Bylo půl desátý dopoledne. Stačilo zajít do internetové kavárny a objednat vizitky. Majitel kavárny si mě měřil nedůvěřivým pohledem a když jsem mu na stůl sázel poslední drobásky, doslova jsem cítil, jak se mu ježí jeho ošklivé akné.
Během chvilky už ale moje roztřesené prsty vyklepaly adresu www.navstivenky.cz a byl jsem tam. Žádný ofsetový tisky do týdne. Digitální tisk a to hned. Zítra nebo zadarmo.

Když dorazily vizitky, rozvalil jsem se na gauči a opatrně rozbalil balíček. Navštívenky tam byly. Ta tři slova se tam vyjímala nádherně. Byla magická a já věděl, že s jejich pomocí mohu mít vše, po čem zatoužím. Netušil jsem, jak je to možné. Ale věděl jsem, že je to spravedlivé.

Sbalil jsem vizitky do kapsy a seběhl znova do internetové kavárny. Chci další a chci jich hodně. Neměl jsem už žádné prachy, ale mohl jsem alespoň vyzkoušet své nové vizitky.

Vizitky fungovaly skvěle. Chlap se mi klaněl až k zemi a ani to akné už neměl tak hrozný.
Vyšel jsem před kavárnu a mozek mi šrotoval. Copak podniknu se svejma vizitkama? Vyndal jsem vizitky z kapsy a zálibně jsem si je prohlížel.

Zamyšleně jsem se začal škrábat na tváři. Takže kam nejdřív? Hadry? Auto? Jídlo? Ženská? Proboha. Čím začít. Pak to samozřejmě přišlo. Záblesk oslnivé myšlenky. Proč sakra sbírat jen drobky. Jde se rovnou pro koláč. Ještě jsem se poškrábal na bradě a vyrazil jsem.

Cesta k Rajmeritovy by asi byla nekonečná, kdybych neměl kouzelné vizitky. S jejich pomocí to netrvalo ani půl dne a už jsem čekal v honosné přijímací kanceláři, ze které se pach peněz voňavě šířil k mým lačně sajícím nozdrám. Vešel chlapík v livreji a pokynul mi. Vyšli jsme dlouhou chodbou. Chtěl jsem mu podat vizitku, ale jen zvedl odmítavě ruku.

Když mě ale uváděl do dalšího pokoje, mezi dveřmi řekl: "Měl bys chlapče udělat něco s tím akné" V životě sem akné neměl. Zamyšleně jsem se poškrábal na svědící tváři a přešel k posteli, co by mohla patřit menšímu fotbalovému družstvu. Půlka by jich mohla ležet a druhá hrát fotbal. Místa na to bylo dost.

Malý šedivý chlapík se na mě díval zapadlýma očkama. Mlčky jsem mu podal vizitku. Svráštělá ruka se mu třásla, ale vizitku uchopil a zdálo se, že ji čte. Náhle mi připadlo, že je něco špatně. Padla na mě obrovská tíha. Plíce jakoby se najednou ocitly v jednom ohni. Musel jsem se opřít o postel. Zato chlapíkovi se viditelně ulevilo. Pohlédl jsem do zrcadla vedle postele a zděsil jsem se při pohledu na svou popelavou tvář, plnou nepěkného akné.

"TVÉ je MÉ!" Četl Rajmerit ta krásná slova hlasem, pomalu nabývajícím síly. Ať mě vezme čert, jestli mi ještě připadala tak krásná. To byla asi poslední myšlenka, která mne napadla, než jsem se sesunul na podlahu svého nového domu.

šid